Čtvrtek, 21 října, 2021

/

Nebezpečí hroznového vína

Včera jsem se strašně smál sám na sobě. Vlastně ti, kteří mě znají, vědí, že to dělám často. Rád se směju a celkově mám humor velmi rád. A nejlepší je smát se sám na sobě, protože máte jistotu, že nikomu neublížíte. Věděli jste, že výzkumy naznačují, že dobrý smysl pro humor se spojuje s vysokou emocionální inteligencí a je vysoce žádoucí partnerskou kvalitou? To, proč jsem se včera smál, byla úplná „banalita“. Uvědomil jsem si dvě diametrálně rozdílné věci.

Předevčírem jsem s kamarádem v řádném větru a slušném mrazu zdolal zasněženou hřebenovka. Byly tam i místa, která byla pro mě dost na hraně, nemluvě o tom, že když jdete v tichu v lese v noci, tak to není až tak úplně v pohodě pocit. Před vstupem do lesa mi kámoš dal do rukou obranný sprej, ať mám „jakože“ pocit většího bezpečí, kdyby se objevil nějaký obyvatel lesa. Nekomentoval jsem, ale zkuste si to představit. Abych se dostal k podstatě článku a to doslova k jádru, tak včera jsem zmlazoval poslední hrozny z révy u nás na terase. Bylo již zcela omrzlé a napadlo mi, že by možná bylo i skvělé pro pozdní sběr. Tak jsem vedle sklizní začal i vyjídat, když mi najednou jedno jadérko zaskočilo. Zapadlo mi někde v hrdle tak, že jsem se skoro udusil. A to mi přišlo neskutečně směšné, že den předtím člověk chodí na hraně vlastních sil a jde i do „objektivního“ nebezpečí a na druhý den se udusí hroznovým zrnkem. Fakt jsem měl co dělat na tom žebříku, abych se neudusil.

A přesně podobný byl příběh mého dědy. Zažil světovou válku, bojoval v první linii, ve které mu růženec v kapse zachránil život. Trefila ho kulka, která rozdrtila růženec na mrte kousků a zachránila tak srdce. Byl myslivec, známý hajný a příběhy, které nám vyprávěl z lesa, byly hlavně z nočního lesa o setkáních s vlky či medvědy. Teprve teď si uvědomuji, jaké skutečné a sakra diskomfortu situace můj děda zažil. Jak velkou vnitřní sílu a zároveň klid měl, aby žil takový život. A musím napsat i konec jeho života, neboť v tom je celá pointa. Po cestě na obecní úřad se uklouzl na ledě a nepřežil to. My v dnešní „dokonale“ bezpečné době máme strach z věcí, které jsou pravděpodobně jen velmi málo nebezpečné. A zcela samozřejmé chvíle máme tendenci podceňovat. Já sám jsem začal posouvat život do nekomfortnej zóny a velmi se z toho těším.

Trénuji mentální hranice a sám vidím, že například i tmavá noc v lese postupně začíná být v pohodě, víc jí rozumím. Nejvíce mě na tom těší to, je, že i manželka to oceňuje a sama mi připravila narozeninový dárek, kde jsem byl nucen část noci strávit v lese sám s velkým kamenem jako dodatečným břemenem. Dokonce jsem v té noci zabloudil na hřbitov … ukázka mé nepozornosti – když si pořádně nepodíváte mapku, tak si to pak odšľapete … Byly to zajímavé pocity a jsem rád, že jsem zažil setkání samého se sebou v tom nočním lese. Možná by to měl zkusit každý. Po splnění úkolu mě v druhé půlce lesa a nočního výstupu čekala skvělá parta chlapů, se kterými jsme dále šlapalo na hřeben na noční stanovačke. Je to zkrátka tak, ocel se brousí ocelí.

Chci vám dnes tímto říci, že díky projektu mužom.sk jsem začal opouštět komfortní zónu a vyhledávat diskomfort, protože mi to dává velký smysl a je dobré být připraven. Vždyť jen takový Covid-19 také z části ukázal, kolik toho neumíme ovlivnit a právě pracovat na mentální síle nám pomáhá takové situace zvládat. Je přínosné nebát se posouvat hranice s rozumnou mírou, ne bezhlavě. A také nepodceňovat úplně obyčejné situace, protože se může snadno stát, že největší nebezpečí není ve vichřici nad propastí, ale v jedné malé pecce z hroznů.

Předchozí článekNedůvěra
Další článekA Ty už si se zkontroloval?